Edith Steinová
Řeholním jménem Terezie Benedikta od Kříže (1891–1942). Filozofka, žačka a spolupracovnice E. Husserla, autorka významných prací z oblasti fenomenologické filosofie, psychologie a pedagogiky. Ve své vědecké činnosti pokračovala i po vstupu do řádu bosých karmelitek, její práci přerušila až deportace do koncentračního tábora v Osvětimi. Je spolupatronkou Evropy.
Příklad jejího života je pro nás znamením možnosti otevřeného dialogu s vnitřním světem současného člověka, cestou, jak mu pomoci, aby dospěl sám k sobě a k hlubšímu a pokojnému porozumění skutečnosti, která nás obklopuje.
Židovské kořeny
Byla nejmladší dcerou židovského obchodníka se dřevem. Její rodina žila ve Vratislavi, tehdy náležející k pruskému území a Steinová sama se v době svého dospívání silně identifikovala s pruskou kulturou. „Jsem židovka a Prušanka“, píše v autobiografické knize věnované období svého dětství a dospívání. Otec zemřel, když bylo Editě pět let, silnou figurou, která kolem sebe sdružovala celý rod byla Editina matka.
Studium a I. světová válka
Studium Editu Steinovou velmi zajímalo, její živá inteligence a bystrý úsudek brzy postřehla celá rodina a trochu si ji proto dobírala, že je trošku přemoudřelá, což jí vadilo, protože, jak poznamenává ve vzpomínkách, chtěla vynikat dobrotou, ne chytrostí. Jako jedna z prvních žen se zapsala na vratislavskou univerzitu, kde navštěvovala přednášky z experimentální psychologie, dějin, filozofie a germanistiky. Časem jí prostředí začalo připadat příliš maloměstské, nechala se proto zlákat na univerzitu v Gotinkách, kde přednášel Edmund Husserl.
Psychologie pro ni brzy ztratila půvab, připadlo jí, že jí dosud schází pevný základ a přiklonila se ke studiu fenomenologie, která se jevila jako příhodná metoda pro výzkum empatie, kterým se začala zabývat. Návrat k věcem samým, k tomu, co samy sdělují, neuváznout v předporozumění, odpovídal charakteru její osobnosti, která cítila potřebu sestoupit ke kořenům věcí, k jejich jádru. Během studií se opakovaně navracela k motivu pravdy, skutečnosti, uvnitř určitého duchovního neklidu, který ji po rozhodnutí k odvratu od tradiční rodinné víry neopouštěl.
V té době také uzavřela životně důležitá přátelství s manželi Reinachovými, Hedwigou Martiusovou, Romanem Ingardenem. Mnohá přátelství se stala příležitostí k dalšímu intelektuálnímu i lidskému dozrávání, v klimatu této tvořivé konfrontace s přáteli a kolegy vznikala její první zásadní práce o empatii, které si velmi cenil sám Edmund Husserl. Vztah Edity Steinové k Husserlovi procházel různými proměnami: od obdivu k uznávanému mistrovi a snahy získat si jeho uznání přes přátelství a spolupráci k postupnému vzdálení.
Událost první světové války ji postavila před nutnost volby, jaké postavení zaujmout. S pocity povinnosti vůči vlasti a vůči člověku v nouzi přerušila svá univerzitní studia a nechala se vyškolit ke zdravotnické službě. Byla odeslána do vojenské nemocnice v Hranicích na Moravě. Svou šestiměsíční zkušenost s raněnými a umírajícími lidmi, rozsáhle popsala ve své autobiografii.
Během dalších let ji vlivy prostředí a četby vedly k přehodnocení původního stanoviska ohledně vlastní víry. „Nemohla jsem dál ignorovat přítomnost náboženských fenoménů“, prohlásí. „I když jsem se stále ještě systematicky nezabývala náboženskou otázkou, protože jsem měla mysl příliš zaujatou jinými myšlenkami, téměř nevědomky jsem jí byla ovlivněna.“
Jednou z nejznámějších epizod života Edith Steinové je rozhodující noční četba Vlastního života, napsaného Terezií Avilskou, který našla v knihovně své protestantské přítelkyně. Ráno si koupila průvodce mší a katechismus a začala se nábožensky vzdělávat, aby se mohla nechat pokřtít.
Další život a mučednická smrt
Během svých četných přednášek v různých evropských městech byla Edita Steinová pozvána také na pražskou univerzitu. Jejími tématy byla role ženy v současné společnosti, otázky z oblasti pedagogiky a antropologie, později se začala věnovat fenomenologické reinterpretaci Tomáše Akvinského.
Po léta se snažila vymoci si souhlas svých duchovních otců a přátel ke vstupu na Karmel. „Věděla jsem, že na Karmelu pro mě Bůh připravil něco zvláštního, co bych jinde nenašla.“
Nejen v klášteře, ale po celá léta svého působení na univerzitě udivovala schopností vytrvalé a hluboké modlitby. Modlitba však pro ni nebyla únikem před realitou: „Čím hlouběji je člověk ponořen do Boha, tím více musí vyjít ze sebe, to je vstříc světu, aby do něj vnášel božský život,“ napsala.
„Nejhlubší podstatou lásky je odevzdání se druhému. Bůh, který je láska, se odevzdává svému stvoření, které sám láskou stvořil,“ píše v jednom ze svých děl.
Její mučednická smrt může být vyložena jako láska dovedená do důsledků: dát život za druhého, a to ne za přítele, ale za lid, který ji místo sounáležitosti projevoval spíše nepochopení a odmítnutí – jak židovští příslušníci vlastní rodiny, pro které její volba křesťanství zůstávala nepochopitelná, tak Němci, pro které se přes prokázaný vědecký přínos zařadila mezi ty, které bylo zapotřebí z veřejného života odstranit.
V r. 1933 byla zbavena práva vyučovat na univerzitě, později musela opustit také kolínský klášter, aby svou přítomností neohrozila nejen sebe, ale celou tamější komunitu a ani holandský Karmel v Echtu ji neuchránil před hromadnou deportací všech katolíků židovského původu do koncentračních táborů.
Z posledních dnů jejího života se nám dochovaly jen útržkovité zprávy o tom, jak se snažila i posledním chvílím uchovat rozměr lidskosti a starosti o druhé. Několik málo svědectví, které máme o její cestě do Osvětimi, popisují její neuvěřitelný klid uprostřed veliké paniky transportu a projevů extrémní úzkosti, ve zmatku davu se ujímala péče o opuštěné děti a snažila se tišit jejich pláč. Přesné datum a místo její smrti neznáme, zemřela zřejmě kolem 9. srpna 1942 krátce po příjezdu do Osvětimi.